Pokud by běžný občan pravidelně sledoval vývoj státního dluhu a poslouchal pouze politiky, kteří neustále opakují, jak je na tom naše republika špatně, musel by zákonitě nabýt dojmu, že obrovská a neustále rostoucí zadluženost musí vést ke krachu. To je na tom Česká republika ještě dobře v porovnání s jinými státy a navíc patří k těm zemím, které svou celkovou zadluženost snižují nejrychleji.
Suchá čísla jsou pro člověka, který celý život poctivě pracuje a šetří každou korunu přinejmenším zarážející. Posuďte sami obrovské sumy, které jsou médii zveřejňovány. Tak celkový dluh Evropské unie činí údajně 290 bilionů korun. Dluh České republiky je podle posledních statistických údajů ve výši cca 1,6 bilionu korun.
V přepočtu na obyvatele to znamená, že každý Čech dluží více než 157 tisíc korun. Mnozí se ptají, jak je to vůbec možné a zda jsou tato čísla pravdivá. Pokud ano, je to opravdu tak dramatické? Vždyť zároveň neustále slýcháme, utrácejte, zadlužte se, je to moderní. Berte si úvěry, půjčky, hypotéky. Lepší je žít naplno nyní a peníze postupně splácet.
Pravdou je, že dluhy státu nelze jen tak odepsat, jako je to například v případech jiných subjektů. Pokud některá fyzická nebo i právnická osoba nesplácí úvěr a dluží bance určitou částku, může za určitých podmínek banka přistoupit k odepsání konkrétního dluhu.
Dluhy státu jsou totiž rozložené do nejrůznějších položek, takže by jejich případné odepsání postihlo nejen příslušné banky, ale i navazující položky. Doplatily by na to nejen například pojišťovny, penzijní nebo investiční fondy, ale také drobní střadatelé.
Když už mluvíme o státním dluhu, je třeba připomenout způsob, jakým vlastně vzniká. Děje se to díky hromadění schodků státního rozpočtu, které jsou pak financovány z různých zdrojů, jako například půjčkami od Evropské investiční banky nebo státními dluhopisy.
Je ale zadlužení státu skutečně tak dramatické, jak je někdy líčeno? Samozřejmě, že do nekonečna to asi nepůjde, zároveň ovšem musí stát neustále investovat do dalšího rozvoje, což také něco stojí.
